O severské kombinaci

Severská kombinace se dříve nazývala závod sdružený, a jak už sám název napovídá, sdružuje v sobě dvě docela odlišné disciplíny – skok a běh na lyžích. Severská kombinace vznikla v polovině 19. století v Norsku a získala u lyžařů velkou popularitu. Na olympijských hrách se objevila již roku 1924 v Chamonix.


Při sledování historického vývoje severské kombinace se dostaneme prakticky až k počátkům lyžování. Pravděpodobně první závod v severské kombinaci se konal už 12. února 1879 na předměstí Kristiánie, dnešního Osla. Již tenkrát sledovaly závod na „Husebybakkenu“ desetitisíce sportovních fanoušků, a proto je norské Oslo všeobecně považováno za Mekku klasického lyžování. Již tento první závod se konal za přítomnosti norské královské rodiny a tato tradice trvá až do dnes, jen s tím rozdílem, že se závody přesunuly z „Husebybakkenu“ do snad nejslavnějšího lyžařského areálu na světě – na Holmenkollen. V tomto asi prvním závodě v severské kombinaci závodník po absolvování skoku najížděl z dojezdu ihned do běžecké stopy a běžel po trati asi 3 km dlouhé. Závod se hodnotil za skok i běh, ale nerozhodovaly jen délka skoku a docílený čas běhu, nýbrž také technika běhu a razance skoku. Nejlepší závodníci dosahovali délek kolem 20 m a hodnotilo se známkami jako ve škole: 1–5. Později byl sice závod rozdělen na skok a běh, ale až do roku 1933 bylo tradicí, že se závodníci museli zúčastnit obou disciplín. Po tomto roce se královský pohár uděluje pouze závodníkům v severské kombinaci.

Od této doby se severská kombinace v mnohém změnila a vyvíjí se prakticky až do současnosti. Stejně tak, jako změny pravidel postihují skok i běh na lyžích, promítají se i do pravidel severské kombinace, která má navíc ještě další, čistě svá pravidla. Velká změna pravidel, která určitě přispěla k zatraktivnění této disciplíny, přišla v 80. letech minulého století se zavedením startu běhu Gundersenovou metodou. Dříve závodníci absolvovali závod ve skoku, poté závod v běhu s intervalovým startem a pak se teprve počítaly výsledky. Gundersenova metoda spočívá v tom, že se body ihned po skoku přepočítají na časové ztráty a vítěz skokanské části startuje do běhu jako první a ostatní s odstupy za ním. Pro diváky to přináší značné zpřehlednění závodu, protože každý hned vidí pořadí a časové odstupy. S příchodem skokanského „V-stylu“ přešli na „Véčko“ i závodníci „kombiňáci“ a s příchodem bruslařské techniky běhu, přešla na bruslení i severská kombinace. To zpočátku ale nebylo tak jednoznačné a tak se především při domácích závodech technika běhu při závodech střídala. Sám jsem v mládí závodil ještě klasickou technikou, ale byl jsem docela rád, že kombinace nakonec přešla na bruslení, už jen z důvodů jednoduššího mazání lyží.


Reprezentační družstvo v závěrečné přípravě před sezónou

Vývoj disciplín v severské kombinaci

Severská kombinace však ve svém vývoji neusnula. V „pravěkých“ dobách probíhal závod ve skoku na můstku, který byl zrovna v té době k dispozici, a v běhu se závodilo na 18 km. S postupem času se trať zkrátila na 15 km, což vydrželo až do roku 2007, a skákalo se na „středním“ můstku s kritickým bodem 90 m. Pro zatraktivnění disciplíny začali ale i „kombiňáci“ posléze přecházet na větší můstky.

Za klasický závod byl až do roku 1997 považován závod s dvěma skoky na středním můstku a s během na 15 km. Třeba právě na norském Holmenkollenu se již dávno před tím skákalo na můstku s kritickým bodem 115 m, protože střední můstek tam nebyl k dispozici. Kromě klasického závodu se na Mistrovství světa v Ramsau poprvé závodilo i v závodě ve sprintu, což byla vlastně polovina klasického závodu. Závodníci absolvovali pouze jeden soutěžní skok a běželi trať dlouhou 7,5 km.

Nedlouho potom se závod ve sprintu přesunul na velký můstek a tak na MS 2001 měli „kombiňáci“ již dva individuální závody. Kromě individuálních závodů se soutěží také v závodě čtyřčlenných družstev, který se v současné době skládá z jednoho skoku a štafetového závodu v běhu na 4x5 km. Na MS 2011 v Oslo jsme mohli dokonce vidět dva závody družstev a to jeden na středním můstku a jeden na velkém. Kromě těchto, řekněme klasických závodů, jsme se v severské kombinaci mohli setkat například s velice zajímavým závodem dvojic. V něm závodila dvoučlenná družstva a závod v běhu probíhal štafetovým způsobem, když každý závodník musel absolvovat 7x okruh dlouhý 1 km, což bylo divácky velmi zajímavé, a podle posledních zpráv by se závody dvojic měly opět do kalendáře vrátit.

Dalším závodem, který měl svou premiéru a vlastně i derniéru na MS 2009 u nás v Liberci, byl závod s hromadným startem. V něm závod začínal běžeckou částí na 10 km s hromadným startem a až po něm následovala část skokanská. Do skokanské části nastupovali závodníci v obráceném pořadí z běhu, takže každý mohl vidět, jak daleko musí skočit, aby překonal závodníka startujícího před ním. U tohoto typu závodu byla ještě jedna zvláštnost, a to, že se při skoku nehodnotil styl. Místo pěti stylových rozhodčích tak byli jenom tři, kteří rozhodovali jen o tom, zda závodník doskočil do předepsaného telemarku, či nikoliv. Posledním typem závodu, který se ale nedočkal žádných OH ani MS, byl tzv. „Huricane Start“. Byl to v podstatě klasický závod, kdy se začínalo skokanskou částí, po které se ale ztráty přepočítaly na metry, a tak třeba závodník na 15. místě měl ztrátu 345 m. Všichni závodníci startovali v jeden okamžik, ale pouze vítěz skoku vybíhal přímo na trať a další závodníci museli nejdříve „odkroužit“ svoji ztrátu na stadionu. Z pohledu závodníka to bylo trochu nepřehledné, ale při pohledu z výše položeného místa byl tento start docela efektní. Představte si atletický ovál, který měří 400 m, v kterém je ale další ovál, řekněme 350 m dlouhý, v něm další třísetmetrový… A v jeden okamžik se všichni závodníci, rozmístění podle ztrát ze skoku, rozjedou a začnou kroužit dokola, aby co nejdříve vyběhli na vlastní trať závodu. V roce 2008 přišla ale změna pravidel a prakticky všechny výše uvedené typy závodů (kromě závodu družstev) byly zrušeny. V současnosti máme tedy pouze jeden typ závodu, a to s jedním soutěžním skokem a během na 10 km. Skáče se buď na středním, nebo velkém můstku. Tato změna určitě přispěla ke zjednodušení, ale osobně si nemyslím, že by to přispělo k zatraktivnění disciplíny. Snad se v brzké době dočkáme třeba výše zmíněného závodu dvojic.

Závodní sezóna v severské kombinaci začíná obvykle poslední víkend v listopadu na dalekém severu a končí většinou posledním víkendem v březnu. Kromě olympijských her, které se konají jednou za 4 roky, mají „kombiňáci“ jednou za 2 roky mistrovství světa a řadu závodů světového poháru SP, což je vlastně nejvyšší celosezónní soutěž. Závod SP začíná zpravidla v pátek oficiálním tréninkem, který čítá dva skoky, a třetí skok je od roku 2008 tzv. „Provisional round“, což je vlastně závodní kolo, které pak může nahradit soutěžní skok v sobotu nebo v neděli, kdyby povětrnostní podmínky nedovolily odskákat regulérní závod. Většinou k tomu ale nedochází a tak v sobotu následuje první závod – dopoledne jeden skok a odpoledne běh na 10 km Gundersenovou metodou, a to samé i v neděli. Závody SP, kterých je v sezóně 15–20, jsou bodovány do 30. místa a závodník s nejvyšším počtem bodů se na konci sezóny stává celkovým vítězem SP. Kromě SP existuje i nižší soutěž tzv. Kontinentální pohár a další soutěže především pro mladší závodníky, jako je např. Alpen Cup. Celá sezóna je pak rozdělena na pět period, po které závodníci s malým počtem bodů sestupují ze SP do Kontinentálního poháru („ContiCupu“ ) a zase naopak nejlepší závodníci z „ContiCupu“ postupují do SP. Zpravidla se jedná jen o 5–10 závodníků. Závody SP se jezdí již zhruba 40 let a je velice potěšitelné, že i Česká republika má dva závodníky, kteří dokázali SP vyhrát. Historicky nejúspěšnějším závodníkem SP je Hannu Manninen, který dokázal zvítězit ve 45 závodech SP a celkem zaznamenal 85 umístění na pódiu. Z „českého pohledu“ ve statistikách SP vyniká velice potěšitelné „moje“ 24. místo se třemi vítězstvími a třinácti medailemi.

Tento článek vyšel v časopise NORDIC 21.